Aktuálně v právu


Warning: Illegal string offset 'align' in /www/doc/www.akkn.cz/www/wp-content/themes/rttheme13/functions/rt_shortcodes.php on line 959

GDPR - nové nařízení o ochraně osobních údajů

Dne 25. 5. 2018 nabude účinnosti nové nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů – General Data Protection Regulation (GDPR). Nařízení bylo přijato za účelem sjednocení právní úpravy ochrany osobních údajů ve všech státech EU a takřka zcela nahradí současný zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Nařízení přináší mimo jiné zpřísnění požadavků na udělení souhlasu se zpracováním údajů, rozšiřuje povinnosti správce údajů a práva subjektů údajů. Nařízení dále zavádí novou funkci pověřence, jejíž zřízení bude pro některé subjekty povinné. Účinností nařízení také dojde k navýšení sankcí, kdy bude možno za porušení povinností při zpracování osobních údajů uložit pokutu až do výše 20 mil. EUR nebo u podniku až 4 % celkového ročního světového obratu. Advokátní kancelář poskytuje v souvislosti s nezbytnou přípravou na změny před nabytím účinnosti nařízení svým klientům související právní služby a pořádá pro své klienty školení . V případě zájmu o přednáškovou činnost či jiné služby nás neváhejte kontaktovat.

NOVELA ZÁKONNÉHO OPATŘENÍ SENÁTU O DANI Z NABYTÍ NEMOVITÝCH VĚCÍ

Dne 5. 8. 2016 byla ve Sbírce zákonů ČR uveřejněna novela zákonného opatření senátu o dani z nabytí nemovitých věcí provedená zákonem č. 254/2016 Sb.
Nejdůležitější změny, které novela přináší jsou následující:

  • sjednocení osoby poplatníka na nabyvatele – poplatníkem z daně bude ze zákona nabyvatel nemovité věci, což nebude možné změnit ani dohodou stran, s čímž souvisí  upuštění od institutu ručení nabyvatele za nezaplacení daně původním vlastníkem
  • změna koncepce zdanění nabytí inženýrských sítí -s ohledem na nejasnou a nejednoznačnou právní úpravu inženýrských sítí v občanském zákoníku bylo přistoupeno k takové úpravě zdanění, která není závislá na vyřešení otázky povahy inženýrských sítí. Nově se proto bude zdaňovat pouze nabytí vlastnického práva k budově podle katastrálního zákona, která je částí inženýrské sítě.
  • osvobození nabytí nemovitých věcí územními samosprávnými celky – obce a kraje nebudou v těchto případech ani podávat daňové přiznání
  • zjednodušení určení základu daně u směny nemovitých věcí, kdy se nově bude při určování sjednané ceny přihlížet pouze k případnému doplatku.
  •  úprava koncepce osvobození nových staveb a jednotek – nově se bude toto osvobození vztahovat na první úplatné nabytí stavby a jednotky dokončené nebo užívané.



Novela nabývá účinnosti dne 1. 11. 2016.

Mgr. Ing. Veronika Hardtová

DOPADY NOVELY ZÁKONA O DANI Z PŘIDANÉ HODNOTY NA PŘEVODY STAVEBNÍCH POZEMKŮ V ROCE 2016

Zákonem č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon 360/2012 Sb.“), dochází s účinností ke dni 1. 1. 2016 k novelizaci zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Ve věci dodání nemovité věci se novela nejvýrazněji dotkne zdanění nemovitých věcí, když mimo jiné upřesňuje podmínky pro uplatnění osvobození od DPH při prodeji pozemků, mění způsob počítání pětileté lhůty pro osvobození od DPH a zavádí možnost zdanění prodeje pozemku, který je obecně od DPH osvobozen.

Stávající zákonná úprava v ustanovení § 56 odst. 1 zákona o DPH stanoví, že se pro účely osvobození od daně dodáním nemovité věci rozumí prodej pozemku, práva stavby, stavby, podzemní stavby se samostatným účelovým určením, inženýrské sítě a jednotky. Odstavec 2 téhož ustanovení pak dále stanoví, že od DPH je osvobozeno dodání nemovité věci, která je pozemkem, na kterém není zřízena stavba spojená se zemí pevným základem nebo inženýrská síť, a není pozemkem, na kterém může být podle stavebního povolení nebo udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby provedena stavba. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., tedy ve znění od 1. 1. 2016, stanoví, že: „Od daně je osvobozeno dodání pozemku, který netvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí a není stavebním pozemkem.“ Pro účely zákona o DPH se pak dle ustanovení § 56 odst. 2 stavebním pozemkem rozumí pozemek, na kterém má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí a který je nebo byl předmětem stavebních prací, nebo správních úkonů za účelem zhotovení této stavby, nebo v jehož okolí jsou prováděny nebo byly provedeny stavební práce za účelem zhotovení této stavby, nebo může být podle stavebního povolení nebo udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby podle stavebního zákona zhotovena stavba pevně spojená se zemí.

Jak z výše citovaného znění ustanovení § 56 zákona o DPH ve stávajícím znění a ze znění ustanovení § 56 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., vyplývá, dochází od 1. 1. 2016 ke zpřísnění podmínek pro osvobození pozemků od DPH v rámci jejich prodeje, když se rozšiřuje definice stavebních pozemků. Dle zákona o DPH ve znění účinném od 1. 1. 2016 tak bude za stavební pozemek považován i pozemek, který se stal předmětem správních úkonů za účelem zhotovení stavby, když takovým úkonem je například podání návrhu na změnu územního plánu. Taktéž bude za stavební pozemek považován pozemek, na kterém byly provedeny nebo se provádí stavební práce a pozemky nacházející se v okolí tohoto pozemku. Zákon č. 360/2012 Sb. však nikterak nedefinuje pojem „pozemků nacházejících se v okolí pozemku, na němž jsou provedeny nebo se provádí stavební práce“. Dle stávajícího výkladu předmětného ustanovení se za takové pozemky budou považovat bezprostředně sousedící pozemky, když na jejich hranici s pozemkem, který má být předmětem daně, byly přivedeny inženýrské sítě. V praxi totiž mnohdy dochází k tomu, že v rámci prodeje pozemků zřejmě sloužících k zastavění, jsou tyto nabízeny s „inženýrskými sítěmi na hranici pozemku“, čímž je prodej, v rámci zákona o DPH v aktuálním znění, prodej osvobozen od DPH. Nová úprava tak má zamezit obcházení zákona, resp. vytvářením podmínek pro osvobození od DPH, v případě pozemků, které jsou reálně pozemky stavebními.

Od 1. 1. 2016 tak v případě prodeje většiny pozemků určených pro výstavbu vzniká prodávajícím, kteří jsou plátci DPH, (např. developerské firmy atd.) povinnost odvést z pozemku daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Tato skutečnost se zřejmě promítne i v prodejních cenách těchto pozemků, když lze do budoucna očekávat zvýšení jejich ceny.

Mimo výše uvedenou změnu v pojetí stavebního pozemku pro účely zákona o DPH, dochází od 1. 1. 2016 také ke změně ve způsobu počítání pětileté lhůty pro osvobození prodeje nemovité věci od DPH.

Podle stávající právní úpravy, tj. právní úpravy do 31. 12. 2015, je pětiletá lhůta počítána od první kolaudace stavby, popř. od zahájení prvního užívání stavby po oznámení záměru stavbu užívat. Od 1. 1. 2016 bude, podle ustanovení § 56 odst. 3 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., běh pětileté lhůty pro osvobození počínat vydáním kolaudačního souhlasu po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě nebo ode dne oznámení o záměru započít s užíváním nemovité věci, příp. ode dne oznámení změny v užívání po provedené podstatné změně nemovité věci. I když novela žádným způsobem výslovně nedefinuje, co bude považováno za podstatnou změnu nemovité věci, dle důvodové zprávy zákona č. 360/2012 Sb., lze za tyto podstatné změny považovat všechny změny vedoucí ke změně stávající hodnoty nemovité věci nebo změny velikosti její podlahové plochy. Pětiletá lhůta tak bude, od 1. 1. 2016, běžet vždy znovu a znovu po provedení podstatných změn nemovité věci.

Od 1. 1. 2016 bude také umožněno zdanění převodu nestavebního pozemku, který je podle zákona o DPH obecně osvobozen. Bude-li nemovitá věc převáděna mezi subjekty, které jsou plátci DPH, bude zdanění podmíněno souhlasem kupujícího. V takovém případě se uplatní DPH v režimu přenesené daňové povinnosti.

Mgr. Alžběta Sojková

K INSTITUTU VZDÁNÍ SE PRÁVA NA PODÁNÍ NÁMITEK

Při zadávání nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek či v soutěži o návrh může kterýkoliv dodavatel, který má nebo měl zájem na získání určité veřejné zakázky a kterému v důsledku domnělého porušení zákona úkonem zadavatele hrozí nebo vznikla újma na jeho právech (dále jen “stěžovatel”), zadavateli podat zdůvodněné námitky.  Námitky lze podat proti všem úkonům zadavatele a stěžovatel je musí doručit zadavateli v zákonem stanovené lhůtě ­(viz. § 110 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v účinném znění (dále jen „ZVZ“)).

Dle § 82 odst. 1 ZVZ zadavatel nesmí před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podle § 110 odst. 4 ZVZ uzavřít smlouvu s uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější podle § 81 ZVZ. Práva na podání takových námitek se však zájemce/uchazeč v souladu s § 110 odst. 8 ZVZ může vzdát a v takovém případě platí, že lhůta pro podání námitek ve vztahu k tomuto zájemci či uchazeči uplynula.

V praxi potom zejména např. v rámci řízení zadávaných formou jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBÚ“) běžně může nastat situace (u řízení s vyšším počtem uchazečů se o standardní jev jednat nebude – přesto dále uvedené závěry jsou aplikovatelné i na takové typy řízení), kdy se uchazeč vzdá práva na podání námitek ve snaze „urychlit běh věcí“ tak, aby bezodkladně poté mohlo být přistoupeno k uzavření smlouvy. Bude se však jednat o dovolený postup?

V naznačeném případě lze dle našeho názoru aplikovat stanovisko předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále také jen „ÚHOS“), který v rozhodnutí č.j. ÚHOS –R173/2012/VZ-18591/2013/310/MLr ze dne 23.9.2013 vyslovil následující závěr – „Oprávnění podat námitky, a to i proti výběru nejvhodnější nabídky, v jednacím řízení bez uveřejnění svědčí kterémukoliv dodavateli ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona, tedy nejen tomu, který uplatnil v jednacím řízení bez uveřejnění nabídku a zároveň jeho nabídka nebyla zadavatelem vybrána jeho nejvhodnější, a dále také tomu dodavateli, který nabídku vůbec neuplatnil nebo ji nemohl objektivně uplatnit, neboť nebyl vyzván zadavatelem k podání nabídky. Okolnost, že veřejná zakázka je zadávána v jednacím řízení bez uveřejnění, nemá vliv na možný a zákonný okruh stěžovatelů, resp. dodavatelů ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona“ (bod 34 uváděného rozhodnutí).

Jak tedy vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí, zadavatel musí zákonnou lhůtu pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky respektovat i v rámci JŘBÚ, neboť uzavřením smlouvy v zákonem stanovené lhůtě, by se dopustil spáchání správního deliktu dle ustanovení § 120 odst. 1 písm. d) ZVZ. V důsledku výše citovaného rozhodnutí lze tedy konstatovat, že využití institutu vzdání se práva podat námitky proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky ve snaze urychlit řízení je v podstatě bezpředmětné.

S ohledem na shora uvedené lze jak zadavatelům, tak i (vítězným) uchazečům doporučit, aby i v případě, kdy se všichni zájemci/uchazeči vzdají práva na podání námitek, vyčkali s uzavřením smlouvy až na uplynutí zákonné lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.

Mgr. Ladislav Baše

SPLATNOST NÁJEMNÉHO U NÁJMU BYTU ČI DOMU DLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

V souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, došlo k významným změnám v právní úpravě nájmu, a to i pokud se jedná o otázku splatnosti nájemného u nájmu bytu či domu.

V zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku byla splatnost nájemného upravena pouze tak, že se nájemné hradí měsíčně pozadu a další úpravu splatnosti zákoník ponechal na nájemní smlouvě.

Nový občanský zákoník však obsahuje ustanovení § 2251, dle kterého se nájemné za nájem bytu či domu hradí předem na každý měsíc nájmu a musí být uhrazeno nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl – li ujednán den pozdější. Ačkoliv je toto ustanovení v některých komentářích a článcích vykládáno tak, že lze splatnost smluvně jakkoliv upravit, z doslovného znění tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že může být dohodnuta splatnost nájmu pozdější, nikoliv však dřívější než pátý den daného měsíce. Nájemné na měsíc leden tedy musí být uhrazeno ze strany nájemce nejpozději do 5. ledna, dohodou lze stanovit pozdější splatnost nájmu např. 15. ledna, nikoliv však dřívější, např. 2. ledna.

Právní úprava nájmu a nájemních smluv se již od účinnosti nového občanského zákoníku řídí bez dalšího právní úpravou stanovenou v novém občanském zákoníku, tzn. na veškeré nájemní smlouvy se od 1.1.2014 aplikuje nový občanský zákoník a tedy i tato úprava splatnosti nájmu.

V případě, že nájemní smlouva k bytu či domu uzavřená před účinností nového občanského zákoníku obsahuje ustanovení o splatnosti nájemného, které odporuje úpravě v ustanovení § 2251 (tj. splatnost k datu dřívějšímu než je 5. den v měsíci), použije se úprava dle tohoto ustanovení, tj. nájemné musí být uhrazeno nejpozději pátý den v daném měsíci, na které je nájemné hrazeno.

Pronajímatel tak není oprávněn požadovat platbu nájemného dříve než pátý den v měsíci platebního období a nájemce není povinen nájemné hradit před jeho splatností a nedostává se do prodlení s úhradou nájemného.

Tato právní úprava se použije i na zálohy nebo náklady na služby hrazené spolu s nájemným.
Mgr. Lenka Zbytovská

KNIHOVNÍ DRŽBA, POSOUZENÍ DOBRÉ VÍRY DRŽITELE

Nejvyšší soud ČR vydal dne 22.1.2015 pod sp. zn. 22 Cdo 77/2013 další judikát týkající se tzv. knihovní držby nemovitostí a posouzení dobré víry držitele. Dovolací soud při posouzení věci postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků.

Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně dovodil, že držitelem pozemku je i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci.

Ve výše uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR vyslovil rovněž k otázce a posouzení dobré víry držitele, je-li mezi ním a jeho právním předchůdcem úzký příbuzenský vztah. Při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, nelze jen na základě úzkého příbuzenského vztahu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.

Mgr. Michal Holeček

V JAKÝCH PŘÍPADECH JE POTŘEBA SEPSAT NOTÁŘSKÝ ZÁPIS PRO ÚČELY PŘIZPŮSOBENÍ SPOLEČENSKÉ SMLOUVY DLE § 777 ODST. 2 ZOK V SOUVISLOSTI S § 146 ODST. 1 PÍSM. G) ZOK

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „ZOK“), který nahradil stávající zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodním korporacím byla ustanovením § 777 odst. 2 ZOK stanovena povinnost přizpůsobit do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 30.6.2014) společenské smlouvy úpravě tohoto zákona a doručit je do sbírky listin. Sankce za nesplnění této povinnosti je stanovena přímo v § 777 odst. 2 ZOK. Pokud tedy obchodní korporace svoji společenskou smlouvu nepřizpůsobí dle uvedeného ustanovení ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci.
U společnosti s ručením omezeným stanoví povinné náležitosti společenské smlouvy zejména ustanovení § 146 ZOK. Kromě toho je třeba respektovat ustanovení občanského zákoníku, a to zejména pokud jde o obecné otázky týkající se právnických osob, jako je např. sídlo či firma společnosti. Dle § 197 ZOK má pak jednatel povinnost bez zbytečného odkladu poté, co se dozví, že došlo ke změně společenské smlouvy na základě jakékoliv právní skutečnosti, vyhotovit úplné znění společenské smlouvy a uložit je spolu s listinami prokazujícími změnu do sbírky listin obchodního rejstříku.
V praxi vznikla otázka, jaké listiny musí být rejstříkovému soudu předloženy, resp. jaké listiny jsou právními předpisy požadovány k prokázání oprávněnosti provedených změn ve společenské smlouvě. Konkrétně se jednalo o otázku, zda a případně v jakých případech je k přizpůsobení společenské smlouvy dle § 777 odst. 2 ZOK vyžadováno rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsané formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohoda společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsaná formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK). Tato otázka byla významná nejen z hlediska právní jistoty společností, ale rovněž s ohledem na výši nákladů, které je nutné na sepsání notářského zápisu vynaložit.
K povinným náležitostem společenské smlouvy, které musí být součástí společenské smlouvy po celou dobu trvání společnosti dle § 146 ZOK, patří (i) firma a sídlo společnosti, (ii) předmět podnikání, (iii) určení společníků, (iv) druhy podílů každého společníka a práva a povinnosti s nimi spojené, (v) výše vkladů připadajících na jednotlivé podíly, (vi) výše základního kapitálu společnosti a (vii) počet jednatelů a způsob jejich jednání za společnost.
Z uvedeného je zřejmé, že ve společenských smlouvách společností, které vznikly do 31.12.2013, budou chybět zpravidla dvě náležitosti. Jednak obvykle nebudou obsahovat údaj o počtu jednatelů, neboť tato náležitost nebyla zákonem výslovně předepsána. Byť soudy postupně dovodily, že součástí společenské smlouvy by měl být i tento údaj, řada společností ho do svých společenských smluv nepromítla. Kromě toho může být nutné doplnit i údaj o druzích podílů a právech a povinnostech s nimi spojených.
Co se týče požadavku na vyjádření počtu jednatelů ve společenské smlouvě, nebylo jednoznačné, v jakých případech je možné založit do sbírky listin změněné znění společenské smlouvy bez dalšího a v jakých případech je nutné rozhodnutí valné hromady nebo dohoda všech společníků oboje sepsané ve formě notářského zápisu. Vodítko pro výklad poskytl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 12.2.2015, sp. zn. 29 Cdo 5347/2014, ve kterém je stanoveno: „Ve vztahu ke společnostem založeným před účinností zákona o obchodních korporacích došlo, zavedením požadavku na vyjádření počtu jednatelů určitou základní číslovkou, ke změně společenské smlouvy ex lege, a to účinností zákona o obchodních korporacích. Jednateli přísluší tuto změnu do textu společenské smlouvy promítnout v souladu s § 197 ZOK. Pouhým doplněním údaje o určitém počtu jednatelů, jenž již z obsahu společenské smlouvy plyne, nedochází k reálné (obsahové) změně společenské smlouvy. Proto není na místě vyžadovat postup podle § 147 odst. 1 ZOK.“. Z uvedeného tak vyplývá, že pokud z obsahu společenské smlouvy již počet jednatelů vyplývá (v daném případě bylo ve společenské smlouvě uvedeno, že prvními jednateli jsou ke dni vzniku společnosti tři konkrétně uvedené osoby), pak je možné rejstříkovému soudu předložit pouze úplné znění společenské smlouvy doplněné o počet jednatelů vyjádřený konkrétní číslovkou, a není tedy nutné sepisovat notářský zápis.
Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedení počtu jednatelů ve společenské smlouvě dle § 146 odst. 1 písm. g) ZOK není „novou“ obligatorní náležitostí společenské smlouvy. Tato náležitost nebyla za účinnosti zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku sice stanovena výslovně zákonem, avšak byla postupně dovozena judikaturou. Pokud tedy z obsahu společenské smlouvy společnosti založené do 31.12.2013 již vyplývá údaj o určitém počtu jednatelů, není nutné pořizovat notářský zápis. A contrario lze dovodit, že, pokud ze společenské smlouvy tento údaj neplyne, je nutné spolu s úplným zněním společenské smlouvy předložit rejstříkovému soudu rovněž zápis z rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsaný formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohodu společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsanou formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK).
Mgr. Kateřina Kociánová

VÝVOJ NÁHRADY NÁKLADŮ ŘÍZENÍ

V souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 14.10.2014 a novelou advokátního tarifu provedenou vyhláškou ze dne 26.6.2014, se opět rozvířila debata na téma výše soudy přiznávané náhrady nákladů řízení.
Tzv. přísudková vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla zrušena dne 7.5.2013 nálezem Ústavního soudu č. 116/13 Sb. pro její nezákonnost, když přísudek byl shledán zjevně nepřiměřený povaze a obsahu sporu a samotné vedení sporu o zanedbatelné částky tak bylo pro žalobce výhodné jen kvůli následně přiznané náhradě nákladů řízení. Přísudková vyhláška nebyla doposud nahrazena jiným právním předpisem a náklady řízení se tak v plném rozsahu řídí vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., tj. advokátním tarifem.

Zásadní průlom do otázky náhrady nákladů řízení přinesla novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb., ze dne 26.6.2014, kterou došlo k razantnímu snížení náhrady nákladů řízení ve sporech vedených na základě tzv. formulářových žalob, jež charakterizoval již Ústavní soud ve svém nálezu, kterým byla zrušena přísudková vyhláška a také v nálezu ze  dne 29.3.2014, č. I.ÚS 3923/11, přičemž touto novelou se má zabránit rozsáhlému obchodování s pohledávkami.

Více k vývoji náhrady nákladů řízení lze nalézt v článku Mgr. Lenky Zbytovské a Mgr. Tomáše Kaplana  na stránkách EPRAVO.CZ

POSTIŽENÍ MZDY NEBO JINÉHO PŘÍJMU MANŽELA POVINNÉHO V RÁMCI EXEKUČNÍHO ŘÍZENÍ

Vzhledem k minimální úspěšnosti vymožení dlužných částek v rámci exekučních řízení (úspěšnost se v rámci České republiky údajně pohybuje pouze v řádu jednotek procent), se exekutoři snaží postihnout různými způsoby co největší rozsah majetku, ze kterého by bylo možné uspokojit oprávněné. Jednou z možností je postižení mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, což má však svoje zákonné limity.
 
Do 31.12.2012 nebylo možné v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekučního řízení postihnout mzdu manžela povinného, a to bez výjimky (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2005, sp. zn.: 20 Cdo 1642/2004). Od 1.1.2013 (tj. od nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) je možné postihnout mzdu manžela povinného v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekučního řízení za podmínek uvedených v § 262a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.“). V této souvislosti je nutné zmínit, že dle aktuální rozhodovací praxe soudů a rovněž dle odborné literatury se na exekuční řízení zahájená před 1.1.2013 použijí dosavadní znění právních předpisů, tj. v exekučních řízeních, ve kterých došel exekuční návrh exekutorovi do 31.12.2012, není možné postihnout mzdu manžela za žádných okolností.
Dle § 262a odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Z uvedeného ustanovení tak vyplývá, že postihnout mzdu manžela povinného lze pouze v případě, že dluh, který je vymáhán, patří do společného jmění manželů. Jaké dluhy (závazky) tvoří společné jmění manželů je uvedeno v § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (do 31.12.2013 v § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Obranou proti exekučnímu příkazu, který nezákonně postihuje mzdu manžela povinného, je podání návrhu na zastavení exekuce, popř. návrhu na částečné zastavení exekuce, a to dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech (dále jen „exekuční řád“). V této souvislosti je nutné upozornit, že návrh na zastavení exekuce v rámci exekučního řízení musí být podán v souladu § 55 odst. 1 exekučního řádu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se povinný dozvěděl o důvodu zastavení exekuce.
Pokud bude vydán exekuční příkaz, který bude postihovat mzdu manžela povinného v rozporu s právními předpisy, může se povinný domáhat vůči exekutorovi dle § 32 exekučního řádu náhrady škody. Pokud dojde ke zrušení či změně takového exekučního příkazu pro nezákonnost může se povinný domáhat i náhrady škody po státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Závěrem lze tedy shrnout, že pokud bylo exekuční řízení zahájeno do 31.12.2012 není možné v rámci takového řízení postihnout mzdu nebo jiný příjem manžela povinného. Pokud bylo exekuční řízení zahájeno po tomto datu, je potřeba zkoumat, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 262a odst. 2 o.s.ř., tj. zejména, zda závazek patří do společného jmění manželů. Pokud by byl vydán exekuční příkaz, který by nezákonně postihoval mzdu manžela povinného, povinný by mohl podat návrh na zastavení exekuce a dále by mohl uplatnit vůči exekutorovi, popřípadě i vůči státu, nárok na náhradu škody.

Mgr. Kateřina Kociánová

PRÁVO NEZBYTNÉ CESTY - OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA V SOUKROMÉM I VEŘEJNÉM ZÁJMU

Institut nezbytné cesty je upraven v ustanovení § 1029 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odbornou i laickou veřejností nazývaného “nový občanský zákoník”, který je účinný od 1. ledna 2014.
Institut nezbytné cesty slouží k zajištění řádného hospodaření vlastníka nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou, a to tak, že vlastník pozemku či pozemků, nebo případně vlastníci pozemků, po kterých nezbytná cesta má vést, povolí nezbytnou cestu přes svůj pozemek/pozemky ve prospěch vlastníka nemovitosti, který nemá ke svému majetku dostatečný přístup, tedy bude uzavřena smlouva mezi dotčenými vlastníky nemovitostí, nebo, v případě, že není dohoda mezi vlastníky možná, může nezbytnou cestu povolit soud, a to i jako služebnost. Oba způsoby zajištění nezbytného přístupu jsou za náhradu, neboť se přinejmenším právně, ale často i fakticky, jedná o omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém je nezbytná cesta povolena.
Splnění podmínek pro podání návrhu na povolení nezbytné cesty nezávisí jen na faktické možnosti užívat přístup k pozemku, ale vlastník pozemku, který nemá řádný přístup k veřejné cestě (silnice, veřejně přístupná účelová komunikace), má právo na to, aby jeho právo bylo zakotveno a upraveno, a to buď smluvně, nebo v soudním rozhodnutí.
Nejčastěji bude právo nezbytné cesty povoleno, resp. zřízeno jako služebnost, tedy jako věcné právo zapsané v katastru nemovitostí, a to i pro budoucí vlastníky. Není to však jediný způsob realizace tohoto právního institutu, z tohoto důvodu není nezbytná cesta zařazena v rámci nového občanského zákoníku do právní úpravy týkající se věcných břemen, tedy ustanovení § 1257 a následující občanského zákoníku.
Náklady na zřízení nezbytné cesty hradí ten, v jehož prospěch byla cesta povolena. Zákon upravuje případy, kdy nelze nezbytnou cestu povolit, byť jsou splněny všechny ostatní podmínky. Zejména se hodnotí potenciální škoda na povinném pozemku nebo příčina vzniku nedostatku přístupu na pozemek žadatele.
Zákon dále upravuje zánik práva nezbytné cesty, především z důvodu pozbytí jeho nezbytnosti.
Uplatnění práva nezbytné cesty slouží jak soukromým účelům, tj. umožní přístup k pozemku vlastníku, který nezapříčinil nemožnost spojení s veřejnou cestou, ale má i veřejnoprávní aspekt, neboť vlastník takového pozemku musí vykonávat své vlastnické právo v souladu s právními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod a jejím článkem 11, které lze shrnout pod obecnou poučku “vlastnictví zavazuje”.
Mgr. Helena Hejsková

EVIDENCE PŘESTUPKŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Dne 27.10.2014 odsouhlasila vláda ČR společný návrh ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra na zavedení evidence přestupků, jakožto nástroje pro postih méně závažných protiprávních jednání (dále jen “vládní návrh“), a to zejména s ohledem na posuzování tzv. spolehlivosti osob v případech vydávání veřejnoprávních oprávnění pro určitou činnost nebo pro hodnocení osoby pachatele v případech posuzování, zda vedl řádný život či nikoliv (zejména se tedy týká podmíněných výkonů trestů dle ustanovení § 48 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vládní návrh evidence přestupků reaguje na současný stav v České republice, kdy je evidence přestupků spíše výjimkou. Avšak ani tento návrh nepokrývá komplexně oblast přestupků, a omezuje se pouze na vybrané přestupky podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy na přestupky proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití a přestupky proti majetku, a dále na přestupky, které mají vliv na posuzování spolehlivosti osoby dle zvláštních zákonů, např. zkoumání spolehlivosti nezbytné pro vydání zbrojního průkazu nebo zbrojní licence dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních). Vedle vymezení přestupků, jichž se bude evidence týkat, obsahuje vládní návrh také varianty určení počtu přestupků, který bude relevantní pro zpřísnění sankce, doby přestupkové recidivy a způsobu určení zpřísnění sankce. Preferovaná varianta konečné podoby zákonné úprava počítá s variantou opakovaného spáchání přestupku, tj. již při druhém opakovaném jednání bude pachateli uložena zpřísněná sankce, a to za předpokladu, že se tohoto opakovaného jednání dopustí v posledním jednom roce od okamžiku prvního spáchání přestupku. V takovém případě dojde k navýšení horní hranice sazby sankce za konkrétní přestupek o jednu polovinu. Avšak i při opakovaném spáchání daného přestupku může být pachateli uložena sankce pod její horní hranicí, vždy záleží na konkrétním posouzení daného případu správním orgánem.

Více k evidenci přestupků lze nalézt v článku Mgr. Alžběty Sojkové a Mgr. Tomáše Kaplana  na stránkách EPRAVO.CZ

TECHNICKÁ NOVELA ZÁKONA O VEŘEJNÝCH ZAKÁZKÁCH

Dne 10. února 2015 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR další tzv. „technickou novelu“ zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále také jen „ZVZ“), ve znění schváleném Senátem Parlamentu ČR. Prezident republiky podepsal tuto novelu zákona o veřejných zakázkách  dne 24.2.2015. Účinnosti tato novela nabyla dnem jejího vyhlášení, tj. 6. 3. 2015.
Prostřednictvím této novely mělo zejména dojít k odstranění nedostatků stávající právní úpravy a snížení administrativních, časových a finančních nákladů účastníků zadávacích řízení, když některé ze změn odstraňují ze ZVZ ustanovení, která byla přijata v roce 2012 (tz. „transparenční novela“). Současně tato technická novela zavádí novinky reflektující částečně směrnici 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek.
Z pohledu praxe lze zcela jistě pozitivně vnímat zrušení povinnosti rušit zadávací řízení v případech, kdy zadavatel obdrží pouze jednu nabídku nebo pokud mu k hodnocení zbude pouze jedna nabídka. Tím není dotčena možnost zadavatele veřejnou zakázku v takových případech zrušit, ale nebude se však již jednat o zákonnou povinnost. Během účinnosti ustanovení, které zakládalo povinnost rušit výběrové řízení v případech, kdy zadavatel obdrží pouze jednu nabídku nebo pokud mu k hodnocení zbude pouze jedna nabídka, se ukázalo, že se zadavatelé často dostávají do velmi komplikovaných situací, které navíc přinášejí zvýšení nákladů jak pro zadavatele, tak pro dodavatele.
Další poměrně významná novinka se týká případů dodatečných plnění, kde již v souladu s novou evropskou směrnicí došlo k úpravě formulace podmínek pro využití tzv. „víceprací“. Zákonný požadavek objektivní nepředvídatelnosti kladl na zadavatele v některých případech takřka nesplnitelné nároky a možnost použít předmětné ustanovení zákona tak byla do značné míry omezena. Nově ZVZ umožňuje pořízení dodatečných prací v případě, kdy zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl potřebu těchto prací předvídat. Rovněž došlo k navýšení procent, o něž je zadavatel při splnění dalších zákonných podmínek oprávněn navýšit celkovou cenu veřejné zakázky, a to z původních 20 na 30. V této souvislosti se sluší poznamenat, že toto navýšení přineslo poměrně rozsáhlou (a možná i zbytečnou) diskusi, neboť nová evropská směrnice přepokládá možnost navýšení ceny až o 50%, a to pro každou jednotlivou změnu (na rozdíl od stávající právní úpravy, která změnu z ceny původní zakázky stanovuje kumulativně).
Novela ZVZ zcela ruší povinná oponentní stanoviska a tzv. seznam hodnotitelů, tedy institutů, které byly do ZVZ nejprve vtěleny, aby následně bez jakéhokoliv fungování v praxi (účinnost příslušných ustanovení byla odložena), byly ze ZVZ opět vyňaty.
Za zásadní změnu je potom potřeba považovat rozšíření dílčích hodnotících kritérií v rámci hodnocení ekonomické výhodnosti nabídek. Demonstrativní výčet dílčích hodnotících kritérií obsažený v § 78 odst. 4 ZVZ se rozšiřuje jednak o možnost zohlednění vlivu plnění veřejné zakázky na zaměstnanost osob se ztíženým přístupem na trh práce, a zejména potom o kritérium organizace, kvalifikace a zkušenosti osob zapojených do realizace veřejné zakázky, pokud mají významný dopad na její plnění. Jako významnější lze označit druhou z nově vtělených částí předmětného ustanovení ZVZ, současně však je třeba upozornit na to, že hodnocení kvalifikace a zkušenosti osob zapojených do realizace veřejné zakázky bude vyžadovat detailní stanovení způsobu hodnocení a zcela jistě i zvýšené odborné a administrativní nároky na zadavatele.
Závěrem lze shrnout, že technickou novelou ZVZ došlo k odstranění některých nedostatků ZVZ (vtělených do zákona předchozí transparenční novelou) a částečné implementaci nové evropské směrnice. Tyto změny lze hodnotit kladně. Další ustanovení novely, které např. upravují proces před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, se však jeví spíše jako nadbytečná, a to zejména s ohledem na krátkou účinnost této novely korespondující s připravovaným zcela novým zákonem o veřejných zakázkách.
Mgr. Ladislav Baše

NOVÝ JUDIKÁT ÚSTAVNÍHO SOUDU KE STŘÍDAVÉ PÉČI

Ústavní soud vydal dne 30.12.2014 další judikát týkající se střídavé péče, sp.zn. I.ÚS 1554/14, ve kterém dále uvádí, že obecné soudy jsou povinny brát v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. Ústavní soud v nálezu uvádí, že i v případě, že oba rodiče naplňují ve stejné míře kritéria pro svěření dítěte do střídavé výchovy, tj. oba rodiče projevují o dítě opravdový zájem a chtějí jej mít v péči a jsou schopni řádné péče, lze toto vyvrátit, pokud jsou k tomu pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří např. specifický zdravotní stav dítěte či velká vzdálenost bydliště rodičů.
Výjimečným důvodem pro nenařízení střídavé péče rodičů pak může být i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči dítěte, avšak pouze ve výjimečných případech, kdy tato komunikace může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Dle názoru Ústavního soudu jsou však obecné soudy i v tomto případě povinny zjistit příčinu nevhodné či nulové komunikace mezi rodiči a také se pokusit tento stav napravit či zlepšit a zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina vzniku špatné komunikace mezi rodiči. Teprve v případě, kdy se ani soudu nepodaří zlepšit komunikaci mezi rodiči, pak může být nevhodná či konfliktní komunikace mezi rodiči důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče. Dítě by pak mělo být svěřeno do výlučné péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit styku dítěte s druhým rodičem.
Ústavní soud však upozorňuje, že nevhodnou komunikaci je nutno odlišit od nesouhlasu rodiče se svěřením dítěte do střídavé výchovy, když nesouhlas jednoho rodiče není důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče.
S ohledem na tento judikát Ústavního soud lze rodičům doporučit, aby v případě, že mají zájem o výchovu svého dítěte, se snažili o udržení komunikace s druhým rodičem a nestali se z pohledu soudu právě tím rodičem, který znemožňuje styk dítěte s druhým rodičem, příp. rodičem, který není ochoten rozumně komunikovat s druhým rodičem, neboť tento fakt by mohl být v soudním řízení o svěření dítěte do péče použit proti jeho osobě a způsobit překvapivé rozhodnutí ve věci.
Mgr. Lenka Zbytovská

NOVELA ZÁKONA O ELEKTRICKÝCH KOMUNIKACÍCH

Zákon č. 107/2005 Sb., o elektronických komunikacích, stanovuje podmínky pro podnikání v oblasti elektronických komunikací, tj. zejména podmínky pro poskytování služeb kabelové televize a mobilních zemských sítí. Současně byl tímto zákonem zřízen Český telekomunikační úřad, který má pravomoc řešit spory vzniklé v souvislosti s poskytováním služeb elektronických komunikací a má dbát o ochranu spotřebitelů v této oblasti.
Zákon o elektronických komunikacích upravuje také náležitosti smluv o poskytování služeb elektronických komunikací, tj. typicky smluv s operátory, s poskytovateli internetu či kabelové televize, přičemž právě v tomto ohledu došlo k novelizaci zákonem č. 258/2014 Sb., a to ke dni 4.12.2014.
Dle novelizované verze zákona o elektronických komunikacích je poskytovatel služeb nyní povinen 1 měsíc před účinností změny smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací tuto informaci o změně uveřejnit na svých internetových stránkách a ve všech provozovnách a dále je povinen informovat samotného zákazníka o tom, že dojde ke změně smlouvy, nikoliv však o tom, k jaké konkrétní změně dojde, jak tomu bylo před novelou zákona. Zákazníkovi pak nezbyde nic jiného, než listovat rozsáhlými smlouvami a porovnávat texty smluvních podmínek, aby se dozvěděl, k jaké konkrétní změně došlo.
V případě, že se bude jednat o podstatnou změnu smlouvy o poskytování elektronických komunikací, která by vedla ke zhoršení postavení účastníka, je poskytovatel povinen informovat o této změně prokazatelným způsobem, a to způsobem, jakým je zasíláno vyúčtování služeb. Současně by měl poskytovatel informovat o možnosti ukončení smlouvy. Problémem však je, že oproti předchozímu znění zákona, kdy bylo doslovně vyjmenováno, co je podstatnou změnou smlouvy, dnes zákon toto neupravuje a zřejmě záleží na zvážení poskytovatele, zda se jedná o podstatnou změnu vedoucí ke zhoršení postavení zákazníka či nikoliv. Nutno podotknout, že některé změny smlouvy nemusí zhoršovat postavení účastníka smlouvy, avšak přesto nemusí být pro účastníka žádoucí. Otázkou také je, jak by byl posuzován případ, kdy např. operátor navýší cenu paušálních služeb, avšak současně poskytne zákazníkovi volné minuty či jiný bonus. V takovém případě si lze lehce představit, že operátor bude tvrdit, že se nejedná o podstatnou změnu, která by zhoršovala postavení účastníka smlouvy a že zákazník nebyl oprávněn smlouvu ukončit.
Novela dále přinesla větší riziko pro podnikatele, kdy v případě smluv uzavíraných na dálku, tj. telefonicky či prostřednictvím internetu, nemusí poskytovatel služeb informovat podnikatele o změně smlouvy, o jejím automatickém prodloužení a ani o možnosti výpovědi této smlouvy. Podnikatelé tak musí být velmi opatrní při telefonických rozhovorech, aby nedošlo k odsouhlasení změny služeb, neboť by o této změně nebyli dále informováni a mohlo by např. dojít k navýšení ceny služeb, aniž by si tuto skutečnost při telefonickém hovoru uvědomili.
Proti novele se ohradil Český telekomunikační úřad, neboť novela je zjevně v rozporu s evropskými směrnicemi, když neumožňuje odstoupení od smluv o poskytování služeb elektronických komunikací při jakékoliv změně bez sankcí.

Mgr. Lenka Zbytovská

NOVELA ZÁKONA O SOUDNÍCH POPLATCÍCH - ROZŠÍŘENÍ SUBJEKTŮ OSVOBOZENÝCH OD SOUDNÍHO POPLATKU'

Nepříliš diskutovanou novelou č. 335/2014 Sb., došlo k drobné, nicméně pro některé subjekty poměrně významné, změně zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „zákon“).
K §11 zákona, upravujícího osvobození od soudních poplatků, bylo doplněno písm. u), kterým byl okruh subjektů osvobozených od soudního poplatku ve věcech veřejných rejstříků dočasně rozšířen o:

  • spolky
  • odborové organizace a mezinárodní odborové organizace
  • organizace zaměstnavatelů a mezinárodní organizace zaměstnavatelů a jejich pobočné organizace
  • nadace, nadační fondy
  • ústavy a obecně prospěšné společnosti

Výše uvedeným subjektům zvažujícím změny zapsaných údajů, nebo transformaci či likvidaci lze proto doporučit provést tyto procesy co nejdříve, dokud předmětné zákonné osvobození trvá.
Na tuto skutečnost upozorňujeme zejména v souvislosti s tím, že předmětná novela má omezenou dobu platnosti na 18 měsíců ode dne její účinnosti, proto ke dni 30. 6. 2016 budou řízení ve věci veřejných rejstříků veškerých výše uvedených subjektů znovu zpoplatněny dle položky 11 sazebníku, a to následovně:

  • prvozápis nebo změna zapsaných údajů u spolku – 1.000,- Kč za každý návrh
  • prvozápis ostatních osob do veřejného rejstříku – 6.000,- Kč za každý návrh

(s výjimkou akciové společnosti nebo spolku)

  • změna zapsaných údajů ostatních osob do veřejného rejstříku – 2.000,- Kč za každý návrh

Pro úplnost dodáváme, že poplatky ve věcech veřejných rejstříků u obchodních korporací jsou nadále v dosavadní výši.
Mgr. Barbora Fučíková

K NÁHRADĚ NÁKLADŮ ŘÍZENÍ SPOJENÝCH S ÚČASTÍ U JEDNÁNÍ SOUDU, KTERÉ 'VZNIKLY POUZE VADNÝM PROCESNÍM POSTUPEM SOUDU A KTERÉ NEZAVINIL ANI JEDEN Z ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ'

Dne 18.12.2014 Nejvyšší soud ČR vydal pod sp. zn. 21 Cdo 222/2014 usnesení, kterým se zabýval otázkou procesního práva, zda účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých mu v souvislosti s účastí u jednání soudu, která se konala před vydáním rozsudku, jenž byl pro vady řízení zrušen, a která proto musela být provedena znovu. Dovolatel namítal, že náhradu nákladů řízení nelze přiznat „u těch navýšených nákladů“, které vznikly pouze vadným procesním postupem soudu a které nezavinil ani jeden z účastníků řízení (v posuzovaném případě jde o „celé řízení před obecnými soudy až do zrušujícího nálezu“ Ústavního soudu), neboť chybný postup soudu nemůže jít k tíži (byť procesně neúspěšného) účastníka řízení a na místě je postup podle ustanovení § 150 o. s. ř.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Za této podmínky má právo též na náhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s účastí (jeho samého nebo jeho zástupce) u jednání nařízeného soudem k projednání věci samé a, bylo-li jednání odročeno, u všech dalších jednání. To platí i v případě jednání, která byla znovu nařízena (odročena) poté, co byl na základě podaného opravného prostředku (popřípadě na základě ústavní stížnosti) zrušen předchozí rozsudek soudu pro vady řízení, neboť účastník má právo zúčastnit se (sám nebo prostřednictvím svého zástupce) všech nařízených (odročených) jednání a soud je povinen jej k nim předvolat.

Účelnost nákladů vynaložených účastníkem v souvislosti s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání nelze zaměňovat s účelností samotných jednání, na kterou účastník, na rozdíl od účelnosti svých nákladů, nemá vliv. Úspěšný účastník má proto právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání bez ohledu na jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu.

Nejvyšší soud ČR nesouhlasí s názorem dovolatele, že v posuzovaném případě mělo být podle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení vzniklých mu „vadným procesním postupem soudu“ před zrušením předchozích rozsudků soudů obou stupňů Ústavním soudem. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Z uvedeného je zřejmé, že zrušení předchozích rozsudků soudů obou stupňů v projednávané věci Ústavním soudem pro vady řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně a s tím spojené zvýšení celkových nákladů řízení vzniklých žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nelze samo o sobě pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele k tomu, aby žalovanému nebyla výjimečně přiznána, byť i jen zčásti, náhrada nákladů řízení.

Mgr. Michal Holeček

NOVINKY V OBLASTI PROBLEMATIKY PRODEJE POTRAVIN

V otázce problematiky prodeje potravin došlo v nedávné době k zásadním změnám, a to v důsledku nabytí účinnosti nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1169/2011 a zákona č. 139/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách.

Nařízení stanovuje povinné informace o potravinách, které musejí být dostupné konečnému spotřebiteli, přičemž za jejich uvedení a přesnost odpovídá provozovatel potravinářského podniku, pod jehož jménem je potravina na trh uváděna (není-li usazen v Evropské unii, odpovídá dovozce). Současně za bezpečnost, kvalitu potravin a správné označení odpovídá prodejce, který potravinu uvádí na trh, tedy ten prodejce, u nějž byla potravina zakoupena spotřebitelem.

Mezi povinné informace uváděné na obalech potravin patří název potraviny, seznam složek a množství určitých složek, označení alergenů, čisté množství potraviny, minimální trvanlivost či použitelnost, zvláštní podmínky pro uchovávání či pro použití včetně případného návodu k použití, údaje o výrobci, zemi původu, výživové údaje a obsah alkoholu u alkoholických nápojů. Nově je také pro zachování čitelnosti zavedena minimální velikost písma na obalech.

K hlavním novinkám patří povinnost uvádění alergenů a jejich zvýraznění oproti ostatním složkám, kdy jejich označení je požadováno i u nebalených potravin a stejně tak je vyžadováno jejich označení u pokrmů při poskytování stravovacích služeb (v restauracích, jídelnách aj.). Nově se také musí uvádět místo původu nejen u hovězího masa, ale i u masa vepřového, skopového, kozího a drůbežího. Povinné je rovněž jasné označení rozmražených potravin.

Novela ovlivňuje i dovoz potravin ze zahraničí, kdy rozšiřuje povinnost informovat Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, případně Státní veterinární správu, a to 48 hodin předem. Doposud bylo nutné hlásit pouze produkty živočišného původu, avšak nyní se tato povinnost rozšiřuje na další produkty např. na brambory, některé druhy ovoce a zeleniny, produkty z vinné révy a další.

Větší provozovatelé potravinářského podniku jsou také nově povinni uvést u vstupu do prodejny viditelně a čitelně seznam pěti zemí, které mají nejvyšší podíl na jejich tržbách získaných z prodeje potravin.

Novela přinesla novinky v případě nebaleného zboží, kdy je provozovatel potravinářského podniku povinen umístit v jeho těsné blízkosti údaje o výrobci, název potraviny, čisté množství, datum použitelnosti/trvanlivosti, údaj o alergenech, případně způsob uchování potraviny, místo původu či jakost. Seznam složek a údaj o množství složky hlavní musí být předložen na žádost spotřebitele.

Novelou byly také zpřísněny sankce pro provozovatele potravinových řetězců za porušení kvalitativních požadavků či za špatně označené potraviny, a to z dosavadních 3 milionů na 10 milionů korun českých. Za nebezpečné a zdravotně závadné potraviny mohou výrobci dostat pokutu až 50 milionů korun českých.

Další změny v oblasti prodeje potravin přinese nabytí účinnosti další části nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1169/2011 a v rámci Evropské unie jsou nadále plánovány i další novinky v oblasti prodeje potravin.
Mgr. Jitka Oliberiusová

VYBRANÉ NOVINKY V OBLASTI ZDANĚNÍ PŘÍJMŮ

Dne 21. 11. 2014 byl ve Sbírce zákonů pod číslem 267/2014 vyhlášen zákon, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Novela zákona o daních z příjmů je rozsáhlá a kromě legislativně technických změn souvisejících zejména s rekodifikací soukromého práva, obsahuje ustanovení, která korigují dopad platného, ale dosud neúčinného zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, a konečně promítá do právní úpravy změny vyplývající z programového prohlášení vlády.

Mezi posledně jmenované změny patří zvýšení daňového zvýhodnění na druhé dítě o 2 400 Kč ročně, na třetí a další dítě o 3 600 Kč ročně a dále omezení v nastavení výdajových paušálů pro OSVČ. U výdajových paušálů OSVČ byly zavedeny maximální částky, které lze takto uplatnit i u příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství a z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného (limit výdajového paušálu 1.600.000,- Kč) a u příjmů z jiného než řemeslného živnostenského podnikání (limit výdajového paušálu 1.200.000,- Kč).

U soukromého životního pojištění přináší novela zpřísnění podmínek pro aplikaci osvobození od daně ze závislé činnosti u příspěvků zaměstnavatele na soukromé životní pojištění zaměstnanců (§ 6 odst. 9 písm. p) bod 3 zákona o daních z příjmů). Osvobození od daně zaniká, dojde-li před skončením doby 60 kalendářních měsíců od uzavření smlouvy nebo před rokem, ve kterém pojištěný dosáhne 60 let k výplatě pojistného plnění, jiného příjmu, který není pojistným plněním a nezakládá zánik pojistné smlouvy, nebo k předčasnému ukončení pojistné smlouvy. V takovém případě je zaměstnanec povinen dodanit příspěvky za rok výplaty a předchozích 10 let. Je zde konstruován jednorázový příjem v podobě sumy osvobozených příspěvků zaměstnavatele, který je zaměstnanec povinen zdanit jako příjem ze závislé činnosti.

Pokud by za trvání smlouvy o soukromém životním pojištění došlo k takové změně smlouvy, v jejímž důsledku přestane smlouva splňovat některou z podmínek daných zákonem o daních z příjmů pro osvobození příspěvku zaměstnavatele na pojistné zaměstnance (např. změna okamžiku výplaty pojistného plnění na dobu před dosažením 60 let), osvobození zaniká (do budoucna) a povinnost dodanění nenastane.

U povinnosti dodanit uplatněný odpočet max. 12.000,- Kč od základu daně z titulu předčasného ukončení soukromého životního pojištění, penzijního připojištění se státním příspěvkem, penzijního pojištění nebo doplňkového penzijního spoření je nově omezena doba, za kterou je poplatník povinen uplatněné odpočty dodanit, a to na 10 let (§ 15 odst. 5 a odst. 6 zákona o daních z příjmů).

Bezúplatné příjmy v podobě majetkového prospěchu vydlužitele při bezúročné zápůjčce, vypůjčitele při výpůjčce nebo výprosníka při výprose již nebudou vyjmuty z předmětu daně z příjmů, ale budou osvobozeny, pokud úhrn těchto bezúplatných příjmů za zdaňovací období plynoucí od jedné osoby nepřesáhne 100 tis. Kč. Osvobození se navíc týká pouze případů, kdy nejde o příjmy ze závislé činnosti a kdy jde o příjmy mezi osobami příbuznými, osobami žijícími ve společně hospodařící domácnosti a příjmy obmyšleného z jeho majetku, který vyčlenil do svěřenského fondu nebo z majetku, který byl do svěřenského fondu vyčleněn příbuzným obmyšleného nebo osobou žijící s obmyšleným ve společně hospodařící domácnosti.

Změna se dotkne též zdaňování příjmů autorů, kdy se srážková daň bude aplikovat do výše 10.000 Kč, avšak bez následné možnosti započtení do daňového přiznání.

V úpravě solidárního zvýšení daně došlo ke dvěma novinkám. První významná změna se týká poplatníků, kteří mají příjmy ze závislé činnosti a zároveň v podnikání realizovali daňovou ztrátu. Podle ustanovení § 16a odst. 3 zákona o daních z příjmů lze pro účely posouzení vzniku povinnosti zvýšit daň o solidární zvýšení daně (tj. o 7 %) snížit příjmy zahrnované do dílčího základu daně podle § 6 zákona o daních z příjmů o daňovou ztrátu ze samostatné činnosti. Druhá změna spočívá v tom, že povinnost podat daňové přiznání již nemá poplatník, u něhož se zvyšuje záloha na daň z příjmů ze závislé činnosti o solidární zvýšení daně, ale pouze poplatník, u něhož se o solidární zvýšení daně zvyšuje daň za dané zdaňovací období. Povinnost se tak nebude již např. týkat zaměstnanců, kteří v jednom měsíci pobírali vyšší prémie a překročili tak limit pro solidární zvýšení daně u zálohy na daň z příjmů za tento měsíc, ale za celý rok základu daně podmiňujícího solidární zvýšení daně nedosáhli.

Za zmínku stojí dále zdanění příjmů plynoucích z rozpuštění rezervních fondů obchodních korporací. Zákon o obchodních korporacích již nově neukládá obchodním korporacím vytváření rezervního fondu ze zisku. Pokud obchodní korporace rezervní fond vytvořený ze zisku po zdanění rozpustí mezi členy, bude se na straně člena obchodní korporace fyzické osoby jednat o zdanitelný příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů. Tento příjem bude v souvislosti s úpravou § 36 zákona o daních z příjmů zdaněn srážkovou daní.

Novela zákona o daních z příjmů dále výrazným způsobem zasáhne do způsobu zdanění fondů kvalifikovaných investorů. V současnosti jsou fondy kvalifikovaných investorů zdaněny stejně jako ostatní fondy 5 %. Od ledna roku 2015 bude dle novely většina fondů kvalifikovaných investorů zdaněna sazbou 19 %. Zvýhodněnou pětiprocentní sazbu ponechává novela pouze tzv. základním investičním fondům, kterými jsou investiční fondy, jejichž akcie nebo podílové listy jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, otevřené podílové fondy a investiční fondy a podfondy SICAV, které investují více než 90 % hodnoty svého majetku do v zákoně vymezených investičních nástrojů, účastí v kapitálových obchodních společnostech, pohledávek na výplatu peněžních prostředků z účtu a úvěrů a zápůjček poskytnutých investičním fondem. Daň z příjmu ve výši 19 % dopadne tedy na všechny fondy kvalifikovaných investorů, které jsou určeny přímo pro investování do nemovitostí, komodit a dalších speciálních investic. I fondy s touto investiční strategií se sice mohou stát základním investičním fondem, pokud zvolí formu otevřeného podílového fondu, případně registrují své cenné papíry k obchodování na evropském regulovaném trhu, avšak bude to pro ně znamenat další dodatečné náklady a přísnější regulaci. Pokud by investiční fondy touto novelou dotčeny nebyly, platila by pro všechny investiční fondy s účinností od 1. 1. 2015 daň z příjmů 0 %.

Závěrem nelze pominout novinku v podobě povinnosti podat daňové přiznání do konce zdaňovacího období, pokud v něm poplatník obdržel příjmy osvobozené od daně, přesahující 5 mil. Kč (§ 38v zákona o daních z příjmů), se sankcí až 15 % neoznámeného příjmu (§ 38w zákona o daních z příjmů). Tato povinnost se netýká příjmů, o nichž může správce daně získat údaje z evidencí, do nichž má přístup a které zveřejní na svých internetových stránkách. Lze předpokládat, že to bude zejména katastr nemovitostí a registr vozidel.
Mgr. Ing. Veronika Hardtová

JUDIKATURA ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR KE STŘÍDAVÉ PÉČI OBOU RODIČŮ O NEZLETILÉ DÍTĚ PO ROZVODU MANŽELSTVÍ

Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I.ÚS 2482/13, došlo v oblasti rodinného práva České republiky, dopadajícího na vztahy rodičů a dětí k významnému posunu v rozhodovací praxi soudů o střídavé výchově obou rodičů.

Citované rozhodnutí konstatuje hned několik zásadních bodů (premis), ze kterých musí obecné soudy vycházet při rozhodování o rodičovské odpovědnosti a péči rodičů o nezletilé dítě pro dobu po rozvodu manželství tak, aby byla zachována a respektována základní lidská práva.

Předně opakovaně konstatuje povinnost obecných soudů k důkazní aktivitě, tedy k prokázání skutečného stavu věci a veškerých skutečností, významných pro rozhodování o péči o nezletilé dítě – nelze se v těchto věcech spokojit pouze s formálními postupy dokazování.

Dalším bodem, vztahujícím se již přímo ke střídavé péči jako takové, je povinnost obecných soudů rozhodovat vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. V řízení, kde o nezletilé dítě jeví skutečný zájem více osob (typicky oba z rodičů), je tedy nutné posuzovat veškerá relevantní kritéria (o těch podrobněji dále) ve vztahu mezi dítětem a touto osobou jednotlivě a následně, po vyhodnocení toho, zda je svěření dítěte do péče takové osoby v jeho nejlepším zájmu, jej zpravidla svěřit do střídavé péče takových osob tak, aby nedošlo k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí a rodinných vazeb a aby byly zachovány jeho vztahy s takovými osobami, které vnímá jako sobě blízké.

Ústavní soud dále uvedl zejména následující kritéria, která by měla být v takových případech (tj. při rozhodování o úpravě výchovných poměrů) posuzována a brána v potaz:

(i) příbuzenský vztah, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, usilující o jeho svěření do péče;

(ii) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb při svěření do péče určité osoby, přičemž nelze odtrhnout dítě od osob, k nimž má citové vazby a náklonnost, u kterých dlouhodobě setrvávalo a nachází u nich svůj domov;

(iii) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a potřeby (včetně těch emocionálních, vzdělávacích a jiných), posuzuje se zejména věk, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integrita takové osoby;

(iv) přání dítěte, které musí být zjišťováno komplexně, především nepřímými otázkami tak, aby se minimalizovalo riziko manipulace dítěte nebo jeho stresování, proto je doporučeno i neformální prostředí takového zjišťování. Ústavní soud konstatoval, že je v tomto ohledu nutné zejména zohlednit věk nezletilého dítěte, jeho rozumovou vyspělost, když názor mladších dětí je nutné více v tomto ohledu hodnotit a názoru starších dětí (např. patnáctiletých) naopak přiložit vyšší váhu při rozhodování o jejich svěření do péče. Zohlednit je nutné i to, pokud bylo již dříve dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který tak na něj mohl mít zvýšený vliv a mohl jím manipulovat.

S ohledem na výše uvedené a některé další zohledňované faktory, které vyplývají z judikaturní činnosti a které jsou rovněž obecnými soudy v konkrétních věcech hodnoceny (s přihlédnutím k rozhodující podmínce zájmu nezletilého dítěte), pak Ústavní soud shrnul principy střídavé péče následovně. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li o to zájem a je-li to v zájmu dítěte (jedná se o kumulativní podmínky) a pokud oba rodiče dbali i o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do jejich střídavé péče pravidlem, když odchýlení od tohoto postupu si vyžaduje zvláštní zdůvodnění takového rozhodnutí. Střídavou péči nelze přitom vyloučit pouze z toho důvodu, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své výlučné péči. Jednostranná neochota jednoho z rodičů spolupracovat s druhým rodičem na střídavé výchově společného nezletilého dítěte, plynoucí z pouhého nesouhlasu se střídavou péčí, proto nesmí být jediným důvodem pro odepření této střídavé péče dítěti, v jehož zájmu je primárně soudem rozhodováno a které má právo na oba své rodiče.

Na výše popsaný judikát Ústavního soudu navázala i další, obdobná, rozhodnutí ve věci, které z citovaného rozhodnutí nejenom vychází, ale jej i dále rozvíjí – např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, nález I. ÚS 3216/2014 ze dne 25. 9. 2014. S ohledem na zkušenosti z praxe lze také konstatovat, že i obecné soudy již nyní přiznávají otcům styk s nezletilými dětmi v o něco širším rozsahu, než tomu bývalo dříve a lze proto důvodně očekávat, že judikaturní činnost Ústavního soudu bude těmito soudy v jejich rozhodovací praxi postupně zohledňována ve prospěch střídavé péče.
Mgr. Barbora Fučíková

PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOST PODLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, (dále jen „NOZ“) upravuje nově institut tzv. předsmluvní odpovědnosti, která do jejího výslovného zakotvení v zákoně byla v rámci českého právního řádu spíše teoretickým konceptem dovozovaným z obecné odpovědnosti za škodu a vzhledem k jejímu omezení judikaturou (judikatura omezila možnou náhradu škody pouze na neobvyklé náklady vynaložené v souvislosti se sjednáváním smlouvy) byla prakticky nevyužitelná.

Nový občanský zákoník přichází s komplexnější úpravou a zavádí čtyři základní skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti.

První základní skutkovou podstatou je jednání „naoko“ a její úpravu lze nalézt v § 1728 odst. 1 NOZ. Jedná se o jednání, kdy osoba jednající o uzavření smlouvy zahájí jednání či v něm pokračuje, aniž by měla úmysl smlouvu uzavřít. V takovém případě odpovídá druhé straně za způsobenou škodu a měla by ji tak uhradit veškeré vynaložené náklady a nikoliv jen neobvyklé, jako tomu bylo před nabytím účinnosti NOZ. V praxi však bude značně problematické prokázat druhé straně, že neměla úmysl smlouvu uzavřít.

Druhou skutkovou podstatu lze nalézt v § 1728 odst. 2 NOZ, kdy se jedná o nesplnění informační povinnosti. Strany jsou dle tohoto ustanovení povinné si sdělit všechny skutkové i právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Přes poněkud nejasnou formulaci ustanovení lze dovozovat, že se toto ustanovení bude vztahovat na veškeré okolnosti, které by mohly způsobit neplatnost smlouvy (např. omezení svéprávnosti strany, poznámka spornosti v katastru nemovitostí apod.) a dále na informace, při jejichž znalosti by druhá ze stran smlouvu neuzavřela (např. informace o plánované výstavbě dálnice v bezprostřední blízkosti při koupi rodinného domu).

§ 1729 NOZ vymezuje třetí skutkovou podstatu vztahující se na případy neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“. Bude se jednat o případy, kdy jedna ze stran, aniž pro to má spravedlivý důvod, ukončí přes důvodné očekávání druhé strany jednání o smlouvě, ačkoliv již strany dospěly tak daleko, že uzavření smlouvy se jevilo jako vysoce pravděpodobné. V takovém případě je stanovena povinnost uhradit škodu v rozsahu odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Tato skutková podstata bude opět problematická v rámci dokazování „spravedlivého důvodu“, kdy okolnosti spadající pod „spravedlivý důvod“ budou muset být dovozeny judikaturou. Stejně tak bude problematické vyčíslení a následné dokazování škody v obdobných případech.

Poslední zákonem upravenou skutkovou podstatou v rámci předsmluvní odpovědnosti je zneužití či prozrazení důvěrných informací. Tato skutková podstata byla obsažena již v předchozí úpravě, a to konkrétně v § 271 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a nyní se nově uplatní i na vztahy netýkající se podnikatelů, nýbrž na veškeré smluvní, resp. předsmluvní, vztahy. Strana, která tyto důvěrné informace vyzradí, je povinna vydat druhé straně to, o co se obohatila, případně (zejména nedojde-li k jejímu obohacení) nahradit škodu dle obecné odpovědnosti za škodu.

Úprava předsmluvní odpovědnosti se s ohledem na subsidiární aplikaci občanského zákoníku může uplatnit i v pracovněprávních vztazích. Otázkou však zůstává v jakém rozsahu, což bude vyřešeno pravděpodobně až judikaturou. Předsmluvní odpovědnost bude dopadat jak na zaměstnance, tak na zaměstnavatele, avšak, jak již bylo naznačeno, otázkou zůstává její faktická aplikovatelnost. S ohledem na dikci ustanovení § 1729 je v podstatě nemožné, aby se škody v případě neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“ domáhal zaměstnavatel. Vznik škody bude však obtížně odvoditelný i v případě zaměstnanců, jelikož zákon umožňuje vypovědět pracovní smlouvu ve zkušební době i bez udání důvodu a nelze tak v podstatě určit výši škody, když není zřejmé, po jakou dobu by byl zaměstnanec zaměstnán. Pokud by však judikatura výši škody dovodila (např. pomocí statistik), bude se předsmluvní odpovědnost obcházet právě výpovědí ve zkušební době.

V rámci problematiky předsmluvní odpovědnosti je významná otázka vyloučení předsmluvní odpovědnosti, případně její omezení. Ustanovení NOZ takováto ujednání výslovně nezakazují a s ohledem na jednu z nejzákladnějších zásad NOZ, tedy na zásadu autonomie vůle, by tak mohla být smluvně předsmluvní odpovědnost vyloučena. Je však nezbytné pamatovat na další zásady NOZ, zejména na zásadu ochrany slabší strany a spotřebitele. S ohledem na ustanovení § 1814 a § 1815 NOZ lze předpokládat, že k vyloučení předsmluvní odpovědnosti podnikatele, a tedy silnější strany, vůči spotřebiteli by se nepřihlíželo. Vyloučení předsmluvní odpovědnosti by tak v takových případech vyvázalo pouze spotřebitele. Z uvedeného je možno dovozovat, že vyloučení či omezení předsmluvní odpovědnosti by se mohlo uplatnit pouze v některých případech, zejména při jednání mezi podnikateli, avšak je možno předpokládat, že se objeví i názory, že takováto ujednání porušují dobré mravy, případně veřejný pořádek a budou dle § 1 odst. 2 NOZ zakázaná. Možnost smluvního vyloučení předsmluvní odpovědnosti tak bude vyřešena až rozhodovací praxí soudů.

Zavedení předsmluvní odpovědnosti, respektive její rozšíření o alespoň základní skutkové podstaty, lze shledat přínosem v právní úpravě České republiky, a to zejména s ohledem na prevenční funkci při jednání stran. Současně však s ohledem na problematiku prokazování výše škody a úmyslného jednání lze předpokládat, že nebude mnoho případů, kdy náhrada škody bude úspěšně vymožena. A v mnoha ohledech bude zapotřebí počkat na rozhodovací praxi soudu, jelikož ustanovení jsou formulována nejasně či užívají blíže nespecifikované pojmy.
Mgr. Jitka Oliberiusová

PRÁVNÍ STANOVISKO AKKN K VYJÁDŘENÍ MINISTERSTVA SPRAVEDLNOSTI K NEMOŽNOSTI SOUBĚHU FUNKCÍ

Na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti bylo dne 11. července 2014 zveřejněno krátké vyjádření vydané tiskovým odborem Ministerstva spravedlnosti vztahující se k otázce souběhu funkcí člena statutárního orgánu s pracovním poměrem ve vztahu ke stejné činnosti. Vyjádření obsahuje právní názor, že souběh funkcí od 1. ledna 2014 již není přípustný.

Kaplan & Nohejl, advokátní kancelář s.r.o. se s uvedeným právním názorem Ministerstva spravedlnosti neztotožňuje a nadále zastává právní názor, že tzv. souběh funkcí je i dle současné právní úpravy s ohledem na základní zásady nového občanského práva nadále možný, byť není zákonem výslovně upraven. Shodný právní názor na přípustnost souběhu funkcí již dříve vyjádřila část odborné právní veřejnosti, mj. i z řad autorů rekodifikace soukromého práva. Konkrétně lze citovat právní názor Doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D., který se podílel na tvorbě nového zákona o obchodních korporacích, vyjádřený v článku publikovaném v rámci odborné právní konference konané v červnu 2014. Z důvodu maximální jistoty a ochrany práv a oprávněných zájmů členů statutárních orgánů i společnosti samotné však klientům souběh funkcí člena statutárního orgánu s pracovním poměrem ředitele a obdobných vedoucích pracovních pozic dlouhodobě nedoporučujeme.

Právní názor Ministerstva spravedlnosti nemá právní závaznost, neboť závazný právní výklad zákonů jsou v České republice oprávněny podávat pouze soudy. Výše citovaná tisková zpráva však opět poukazuje na nutnost věnovat problematice souběhu funkcí zvýšenou pozornost. Pokud se v konkrétním případě nelze souběhu funkcí člena statutárního orgánu a pracovního poměru ředitele či obdobné vedoucí pracovní pozice zcela vyhnout, je na místě situaci vždy konzultovat s odborníkem z oblasti korporátního práva, který pomůže zvolit a nastavit individuální řešení na míru potřebám společnosti při zajištění maximální ochrany práv a právní jistoty členů jejích statutárních orgánů.

Budete-li mít ve věci jakékoli dotazy, či zájem o širší právní konzultaci, jsme Vám nadále plně k dispozici.
Mgr. Tereza Synáčková

ZAMĚSTNAVATELÉ JSOU S ÚČINNOSTÍ OD 1.4.2013 POVINNI UZAVŘÍT PÍSEMNOU SMLOUVU O PRACOVNĚLÉKAŘSKÝCH SLUŽBÁCH

Zákonem č.373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách byla mimo jiné provedena nová úprava poskytování pracovnělékařských služeb, kterými se rozumí provádění pracovnělékařských prohlídek za účelem posouzení zdravotní způsobilosti k práci zaměstnanců a uchazečů o zaměstnání, posudková péče, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání, školení poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích, které je zaměstnavatel povinen zajišťovat pro zaměstnance a uchazeče o zaměstnání. Nová úprava nahrazuje úpravu závodní preventivní péče a přináší pro zaměstnavatele nové povinnosti.

S účinností od 1.4.2013 je tak každý zaměstnavatel povinen mít uzavřenou písemnou smlouvu o poskytování pracovnělékařských služeb s jejich poskytovatelem, a to v rozsahu odpovídajícím charakteru činnosti prováděné zaměstnavatelem. Zaměstnanci a uchazeči o zaměstnání jsou povinni se ve stanovených případech podrobit lékařské prohlídce, a to u poskytovatele pracovnělékařských služeb, s kterým má zaměstnavatel uzavřenou smlouvu. Další změny vyplývající pro zaměstnavatele z tohoto zákona v oblasti zdravotní péče o zaměstnance, z nichž nejvýraznějšími jsou zejména změny v úhradách vstupních lékařských prohlídek uchazeče o zaměstnání, se kterým byl uzavřen pracovní poměr, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, přičemž takové prohlídky hradí až na výjimky zaměstnavatel, jsou účinné již od 1.4.2012.

Mgr. Tereza Synáčková

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NESPRÁVNÝM POSTUPEM NOTÁŘE

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.3.2012 dochází k závěru , že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, ukáže-li se, že tato presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Stát se pak této odpovědnosti za škodu nemůže zbavit tím, že přenese určité pravomoci spadající do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru, v daném případě na notáře.

V posuzované věci došlo k sepsání notářského zápisu, jehož předmětem byla kupní smlouva o převodu nemovitostí. Na straně prodávající vystupoval zmocněnec na základě plné moci s ověřenými podpisy, která se však později ukázala být padělaná. V následných soudních řízeních o náhradu škody měly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR za to, že škoda způsobená notářem sepsáním notářského zápisu je sice škodou způsobenou výkonem veřejné moci, na níž se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti státu, nicméně je třeba zkoumat, zda notář postupoval či nepostupoval v souladu s požadavky, které na něj klade zákon. Notářský řád dle Nejvyššího soudu ČR nestanoví, zda a jak má notář ověřovat pravost listin předložených v souvislosti s vyhotovením notářského zápisu. Dle Nejvyššího soudu ČR tak nelze považovat za nesprávný úřední postup, když notář neodhalil falsum, které bylo zjistitelné pouze za pomoci znaleckého zkoumání.

Ústavní soud však zdůraznil, že při zjišťování obsahu právní úpravy je třeba zkoumat i smysl a účel aplikovaným právních norem. Právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z čl. 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod, kde je garantováno právo na náhradu škody způsobené nezákonným či nesprávným úředním postupem. Podrobnosti stanoví zvláštní zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle ustanovení § 2 tohoto zákona se odpovědnosti za škodu nelze zprostit. Ústavní soud konstatuje, že účelem sepisování právních úkonů formou notářských zápisů je především procesní prevence a právní jistota účastníků právního úkonu. I když z notářského řádu výslovně nevyplývá povinnost notáře zkoumat pravost plné moci, Ústavní soud dovozuje tuto povinnost z kontextu účelu právní úpravy notářských zápisů o právních úkonech a úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Aby bylo dosaženo účelu, který je sepsáním notářského zápisu sledován, je třeba, aby notář zkoumal nejen totožnost účastníků, ale i pravost plné moci předkládané zástupcem účastníka.

Ústavní soud odmítl zmíněný závěr Nejvyššího soudu ČR s tím, že tento by vedl k liberaci státu z jeho odpovědnosti, čímž by došlo k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Skutečnost, že notář nebyl schopen jako laik rozpoznat zdařilé falsum plné moci, je relevantní pouze pro případný regresní nárok státu vůči dotyčnému notáři.

Mgr. Jana Kolářová

ÚSTAVNÍ SOUD ZRUŠIL DOVOLACÍ DŮVOD DLE USTANOVENÍ § 237 odst. 1 písm. c) OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU – U ROZHODNUTÍ MAJÍCÍCH PO PRÁVNÍ STRÁNCE ZÁSADNÍ VÝZNAM

Plénum Ústavního soudu České republiky vydalo dne 21. února 2012 ústavní nález, kterým se počínaje dnem 1. ledna 2013 ruší ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.). Zmíněné ustanovení obsahuje důvod k podání dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu (dále jen „rozhodnutí“) v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně za předpokladu, že dovolatel nemůže uplatnit jiný důvod pro podání dovolání, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud napadenému ustanovení vytýká především vágnost, která dle názoru Ústavního soudu umožňuje Nejvyššímu soudu nepředvídatelné rozhodování o přípustnosti dovolání, tedy ve stadiu, kdy Nejvyšší soud posuzuje dovolání z toho hlediska, zda se jím vůbec bude dále meritorně zabývat.

Ve světle výše uvedeného náhledu Ústavního soudu je ponechán Nejvyššímu soudu prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, zda otázku, kterou mu dovolatel předestřel k rozhodování ve svém podání, Nejvyšší soud posoudí jako otázku zásadního právního významu. Nutno dodat, že aby mohl Nejvyšší soud vůbec posoudit tuto otázku, musí se věcí přeci jen zabývat hlouběji, než pokud dovolání odmítá z procesních důvodů (opožděnost, nepřípustnost, atd.).

Ústavní soud zdůrazňuje ve svém poměrně obsáhlém nálezu především principy právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (jinými slovy oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Odvolává se i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), když uvádí též argumentaci z některých významných rozhodnutí tohoto mezinárodního soudního tribunály, jehož rozhodnutí mohou podstatným způsobem ovlivnit postavení stěžovatel vůči státu, jehož orgán rozhodnutí napadené stížností k ESLP vydal, včetně České republiky, která je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na jejímž základě byl ESLP zřízen a z níž jeho rozhodnutí vycházejí.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i Senátu Parlamentu České republiky, přičemž obě komory se vyjádřily k okolnostem přijetí napadeného ustanovení tak, že jej považovaly za ústavně konformní. Stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené jeho předsedkyní JUDr. Ivou Brožovou se stavělo negativně k názoru Ústavního soudu, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a že by Nejvyššímu soudu byl dán prostor pro nepředvídatelné rozhodování, jak Ústavní soud spatřuje právě v dikci zrušovaného ustanovení. Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva také neshledává napadené ustanovení protiústavním, stejně tak Česká advokátní komora nepokládá napadené ustanovení o.s.ř. za umožňující vytvoření prostoru pro volné (výstižněji svévolné) právní uvážení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud ve svých úvahách ohledně porušení principu legitimního očekávání vychází ze statistických údajů, kdy značné procento podání (konkrétně 80,58 %) je odmítáno pro nepřípustnost z důvodu, že Nejvyšší soud nenalezl v podaném dovolání řádně zformulovanou otázku zásadního právního významu, ačkoli je dovolatel v řízení zastoupen advokátem a před podáním dovolení tedy poučen o možnosti využít tohoto mimořádného opravného prostředku.

Orgán ochrany ústavnosti zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který ve svém důsledku prodlužuje řízení a často dochází k prolomení principu nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, a tedy jeho aplikace by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Ústavní soud došel k závěru, že z dikce napadeného ustanovení vyplývá, že Nejvyšší soud může postupem odmítání dovolání regulovat nápad věcí, o nichž má být tímto soudem meritorně rozhodováno. Ústavní soud z toho vyvozuje, že takový postup Nejvyššího soudu vyvolává nebezpečí nerovného posuzování analogických věcí, vykazující libovůli, který navíc nerespektuje předvídatelná, tj. předem daná pravidla.

Ani dikce ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., které obsahuje demonstrativní výčet příkladů, které lze považovat za otázky mající po právní stránce zásadní význam, dle názoru Ústavního soudu na jeho výše uvedeném stanovisku nic nemění. Ústavní soud totiž nepovažuje výše uvedené ustanovení za dostačující z hlediska právní jistoty rozhodování Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání z důvodu uvedeného v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud v návaznosti na zrušení napadeného ustanovení počítá s tím, že zákonodárce nahradí toto ustanovení, případně i ostatní právní úpravu týkající se dovolání, právní úpravou novou, která bude z hlediska ústavnosti konformní, a bude mít jasně definovaný účel či funkci jako opravný prostředek. Zákonodárce má na doplnění právní úpravy čas jeden rok. Je však možné, že stejně jako v případě zrušení části ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které se týkalo lhůty pro podání žaloby na popření otcovství manžela matky, zákonodárce předmětné ustanovení doplnit nestihl.

Nutno ještě doplnit, že v nálezu jsou uvedena odlišná stanoviska celkem pěti soudců Ústavního soudu, která však mají spíše interpretační význam a případně mohou určitým způsobem ovlivnit zákonodárce při přijetí nové právní úpravy, avšak na konečném rozhodnutí Ústavního soudu, které se promítne do platné právní úpravy procesního práva týkajícího se civilního procesu, nic nemění.
Mgr. Helena Hejsková

ÚSTAVNÍ SOUD: NÁHRADA NÁKLADŮ ŘÍZENÍ A ODMĚNA ADVOKÁTA V ŘÍZENÍ V TZV. BAGATELNÍ VĚCI, JEŽ BYLO ZAHÁJENO ´FORMULÁŘOVOU´ ŽALOBOU

Ústavní soud dne 29.3.2012 vyhlásil nález v řízení sp. zn. I. ÚS 3923/2011, jímž sjednotil rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o peněžité plnění do 10.000 Kč (o tzv. bagatelní věci) v případech „formulářových“ žalob.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Obecný soud přisoudil stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, zároveň však shledal, že existovaly důvody, pro které při určení výše odměny za zastupování účastníka advokátem nepostupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., nýbrž postupoval podle advokátního tarifu; zjistil totiž, že šlo o věc velice jednoduchou, advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky, přičemž vzal zřetel na skutečný průběh projednávané věci, počet, charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení.

Ústavní soud však v souzené věci žádné pochybení neshledal. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.

Půjde-li však o řízení v tzv. bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.

Za „formulářovou žalobu“ bude zpravidla považován návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.

Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby nosné důvody tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních. Shledal, že obecné soudy sice volily při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, ten však stále vycházel ze zásady úspěchu ve věci, pro své rozhodování měly zákonnou oporu, použití zákonné výjimky bylo dostatečně odůvodněno a v kontextu všech skutečností šlo o rozhodnutí rámcově předvídatelná, čímž byl naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.

Mgr. Michal Holeček

SMLUVNÍ POKUTA JAKO DŮSLEDEK ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY JEDNOU ZE SMLUVNÍCH STRAN JE NEPLATNÁ

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30.1.2012, sp. zn. 33 Cdo 4025/2011 opět potvrdil, že při sjednávání smluvní pokuty by smluvní strany měly věnovat zvýšenou pozornost precizní formulaci příslušného smluvního ustanovení, aby se vyhnuly častému problému neplatnosti sjednané smluvní pokuty.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a§ 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost (a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda). Smluvní pokutu však nelze sjednat pro případ, kdy vznik nároku na ní je spojen s výkonem práva smluvní strany – typicky půjde o neplatně sjednanou smluvní pokutu, pokud by povinnost uhradit druhé straně smluvní pokutu strany sjednaly pro případ odstoupení od smlouvy či výpověď smlouvy (případně výpověď před uplynutím určité doby trvání smlouvy) jednou stranou, neboť strana, která tyto úkony činí, vykonává pouze své právo a neporušuje žádnou povinnost.

V rozsudku Nejvyššího soudu citovaném v úvodu článku je šlo o případ, kdy strany uzavřely smlouvu o budoucí smlouvě kupní, budoucí prodávající zaplatil zálohu ve výši 10% kupní ceny a měl povinnost do šesti měsíců, nejpozději do uzavření kupní smlouvy, zaplatit zbývající část kupní ceny, na kterou měl čerpat úvěr, pro nějž měla jako zástava sloužit kupovaná nemovitost. Pro případ, že by nedošlo ze strany budoucího kupujícího k úhradě doplatku kupní ceny ve sjednaném termínu, byl budoucí prodávající – bez ohledu na důvod neuhrazení – oprávněn od smlouvy odstoupit a ponechat si zaplacenou zálohu v celé výši jako smluvní pokutu. Budoucí kupující následně svoji povinnost doplatit kupní cenu nesplnil (pro daný případ není podstatné, že se tak stalo z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany budoucího prodávajícího při vyřizování hypotečního úvěru). Budoucí prodávající od smlouvy odstoupil a ponechal si zaplacenou zálohu.

Nejvyšší soud v rozsudku sp.zn. 33 Cdo 4025/2011 došel k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně, neboť nebyla sjednána za porušení povinnosti budoucím kupujícím, ale ve vztahu k výkonu práva odstoupit od smlouvy budoucím prodávajícím. Smlouva tak transformovala zálohu kupní ceny na smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalovaná využije práva odstoupit od smlouvy. Soud tak dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a pokud si prodávající ponechal předmětnou částku poskytnutou jako zálohu, jde o bezdůvodné obohacení.
Mgr. Tereza Synáčková

ZNALECKÝ POSUDEK DLE § 196a OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU

Velký senát Nejvyššího soudu dne 8. února 2012 rozhodl ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 a zcela změnil stanovisko k právním následkům nedodržení povinností stanovených ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“). Ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ je jedním z problematických, a z důvodu svého širokého dopadu na právní praxi a chod obchodních společností, jedním z nejdiskutovanějších ustanovení obchodního zákoníku.

Ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ stanoví, že „Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.“

Dosavadní konstantní judikatura zaujímala stanovisko, že právním následkem nedodržení postupu uvedeného v ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ je absolutní neplatnost předmětné převodní smlouvy. Příkladmo se jedná o následující rozhodnutí Nejvyššího soudu:

  1. Rozsudek ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 kde Nejvyšší soud konstatoval, že „jestliže při uzavření smlouvy o úplatném převodu majetku akciové společnosti na akcionáře byla porušena povinnosti stanovit cenu majetku na základě posudku znalce (§ 196a odst. 3 ObchZ) je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem. Použití analogie s ustanovením o relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a ObčZ ) není v uvedeném případě možné“.
  2. Rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že: „převádí-li společnost s ručením omezeným úplatně smlouvou o postoupení pohledávky na jednatele pohledávku, jejíž hodnota přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti, a nestane-li se tak se souhlasem valné hromady společnosti nebo cena není určena znalcem, jedná se o absolutně neplatný právní úkon“.
  3. Usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, kterým bylo konstatováno, že: „dodatečně vyhotovený znalecký posudek nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou § 196a odst. 3 ObchZ, nic změnit, a to bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně. Není tedy ani důvodu, aby pro takové ocenění byl poté, co již k právnímu úkonu došlo, jmenován soudem znalec podle § 59 odst. 3 ObchZ“.

Je tedy zřejmé, že konstantní výklad ustanovení § 196a ObchZ jasně dovozoval absolutní neplatnost převodní smlouvy, a to bez ohledu na to, zda sjednaná cena odpovídá reálné hodnotě převáděného majetku. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 však Nejvyšší soud zaujal stanovisko zcela opačné. Nutno ovšem zmínit skutkové okolnosti: Nejvyšší soud zkoumal platnost uzavřené kupní smlouvy za situace, kdy sice jejímu uzavření v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ nepředcházelo určení hodnoty převáděného majetku znaleckým posudkem, kupní smlouva o prodeji nemovitostí za kupní cenu stanovenou však byla uzavřena na základě ústního sdělení znalce, který předmětné nemovitosti prohlédl. Znalec byl soudem jmenován až po uzavření kupní smlouvy a vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí. Nicméně kupní cena ceně obvyklé odpovídala, což potvrdil i následně vypracovaný znalecký posudek. Po určité době byl na majetek prodávajícího prohlášen konkurs a konkursní správce sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva je pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ absolutně neplatná a vlastníkem nemovitostí je úpadce (převodce).

Tříčlenný senát číslo 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ k právnímu názoru částečně odlišnému od názoru vyjádřeného v předchozí judikatuře, předložil tedy věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

Velký senát poté při projednávání věci zdůraznil účel ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ, kterým je především ochrana společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů (případně společníků či dalších osob oprávněných jednat jménem společnosti), jejichž členové mohou být při uzavíraní smlouvy jménem společnosti ovlivněny svým vztahem k druhé straně transakce. Prostředkem této ochrany je pak právě požadavek stanovení ceny převáděného majetku na základě znaleckého posudku, jenž má v dostatečné míře zaručit, že sjednaná cena bude odpovídat reálné hodnotě tohoto převáděného majetku a nebude sjednána na úkor společnosti, jež je ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ chráněna.

Nejvyšší soud závěrem potvrdil, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ na smlouvy v něm vypočtené, je neplatnost smlouvy o převodu majetku a tento závěr se beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní).

Závěrem:

Pro určení platnosti smlouvy převodní uzavřené v rozporu s ust. § 196a odst. 3 ObchZ by tedy mělo být podstatné zjištění výše ceny obvyklé. Kromě skutečnosti, že cena převáděného majetku nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, bude tedy příslušný soud muset při činění závěru o platnosti či neplatnosti smlouvy na základě komentovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu zkoumat, zda sjednaná cena byla pro společnost méně výhodná než cena tržní. Teprve pokud zjistí, že došlo k odchýlení od tržní ceny v neprospěch chráněné společnosti, bude možné dojít k závěru o neplatnosti smlouvy.

Nelze však přehlédnout, že předmětné rozhodnutí se vztahuje na specifické skutkové okolnosti, a bude otázkou dalšího výkladu, zda budou stejné závěry výslovně aplikovány i v situaci, kdy znalecký posudek k ceně převáděného majetku nebude zpracován vůbec, případně se od něj sjednaná cena bude (byť i mírně) lišit.

Z důvodu právní jistoty však doporučujeme znalecké posudky zpracovávat již před uzavřením kupní smlouvy.
Mgr. Alena Štěpánková

NEJVYŠŠÍ SOUD: K OMEZENÍ ODPOVĚDNOSTI PRODÁVAJÍCÍHO ZA VADY DLE § 501 OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

V ustanovení § 501 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) je upraveno omezení obecné odpovědnosti zcizitele za vady věci. Dle aktuálního znení ustanovení § 501 OZ „Přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.

V praxi se stala spornou otázka, zda je možné přenechat věc „jak stojí a leží“, a tedy omezit odpovědnost zcizitele za vady věci, ve všech případech a u jakékoli věci. Zodpovězení dané otázky se stalo o to důležitější z důvodu, že se tato formulace často používala ve smlouvách, kterými developeři prodávali domy, popř. jednotky kupujícím, a tuto formulaci ze smluv odmítali vypustit, v důsledku čehož omezovali svoji zákonnou odpovědnost za vady věci a znevýhodňovali tak kupujícího.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29.2.2012, sp. zn.: 33 Cdo 1430/2010, potvrdil ustálenou judikatury (např.: rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98 a ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003) a právní praxi v dané věci, když uvedl, že „Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení § 501 obč. zák. dopadá pouze na věci určené úhrnně, tedy „jak stojí a leží“. Jde o ustanovení, které představuje zvláštní úpravu smluvní odpovědnosti za vady k věcem, které jsou ve smlouvě vymezeny úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či druhově a bez ohledu na jejich jakost, množství a váhu („jak stojí a leží“), s nimiž se nakládá jako s celkem. Předmět smlouvy je v takovém případě vymezen nikoli údajem o jednotlivých konkrétních věcech, nýbrž za použití jiných údajů, např. uvedením místa, kde se nacházejí, a z povahy smlouvy vyplývá, že za vady tímto způsobem přenechaných věcí se neodpovídá.“

Lze tedy shrnout, že v souladu s ustálenou judikaturou i právní praxí nelze použít ustanovení § 501 OZ (přenechání věci „jak stojí a leží“) v jiných případech než v těch, kdy je předmětem smlouvy věc (věci) druhově určená. Dané ustanovení tak není možné použít např.: v případech projede nemovitostí a automobilů.

V této souvislosti je nutné poznamenat, že v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), který nabude účinnosti dne 1.1.2014, bude výše uvedené ustanovení upraveno v § 1918, který zní: „Přenechá-li se věc jak stojí a leží (úhrnkem), jdou její vady k tíži nabyvatele. To neplatí, nemá-li věc vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo již si nabyvatel vymínil.“ Uvedené ustanovení tedy bylo převzato prakticky beze změny, když došlo pouze k upřesnění (v souladu s dosavadní judikaturou a praxí) v tom smyslu, že se dané ustanovení vztahuje pouze na věci určené úhrnně.

Mgr. Kateřina Vrbová

ÚSTAVNÍ SOUD: ZÁKONNOST PROHLÍDKY PŘED ČÁSTEČNÝM ZRUŠENÍM § 83a TRESTNÍHO ŘÁDU

I kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.

Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve spise, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu.

Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/1010 Sb.) vyplývá, že intertemporální účinky nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (č. 219/2010 Sb.) se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Jestliže provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil před datem 8. 7. 2010 (v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu), státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán, pak v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2260/10, ze dne 08.03.2012
Mgr. Alena Štěpánková

PŘÍSLUŠNOST SOUDŮ U ŽALOBY NA ZAPLACENÍ POHLEDÁVEK, JEJICHŽ SOUČET PŘESAHUJE 100.000,- Kč.

Koncem roku 2010 přijal Vrchní soud v Praze zajímavé rozhodnutí sp. zn. Ncp 2505/2010, které pravděpodobně bude mít znační negativní dopad na efektivitu a rychlost soudního vymáhání pohledávek v obchodních vztazích.

Vrchní soud v rozhodnutí z 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, které bylo následně uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2011, vyslovil názor, že „Je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť; celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. význam.“

Dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. je příslušným soudem ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti v případě, že žalobcem požadovaná částka dosahuje 100.000,- Kč a více, krajský soud. Dle názoru Vrchního soudu však jednotlivé pohledávky se samostatným skutkovým základem nelze sčítat, a tedy i v případě, kdy součet většího počtu pohledávek několikanásobně převyšuje částku 100.000,- Kč (aniž však některá z nich sama o sobě této výše dosahuje), je třeba pohlížet při určování příslušnosti soudu na každou zvlášť.

Pohledávkou se samostatným skutkovým základem se rozumí například každá jednotlivá objednávka a související odběr zboží v častém modelu obchodního vztahu, kdy strany nemají mezi sebou uzavřenu žádnou rámcovou smlouvu a jejich spolupráce funguje tak, že odběratel učiní u dodavatele čas od času objednávku dle aktuální potřeby a dodavatel následně vystaví fakturu na dodané zboží.

Pro praxi z výše uvedeného vyplývá, že pokud má věřitel za dlužníkem pohledávku, která dosahuje alespoň 100.000,- Kč a současně pohledávku, která této částky nedosahuje, měl by první z nich zažalovat u krajského soudu a druhou u okresního soudu. V praxi se pak bude tentýž skutkový stav probírat před soudy dvakrát, což bude mít pravděpodobně výrazný dopad na objem práce u jednotlivých soudů a tím i rychlost a efektivitu těchto i jakýchkoliv dalších soudních řízení. Náklady na vymáhání pohledávky pro stát i strany budou v takovém případě značně vyšší.

Ve vhodných případech lze řešit danou situaci uzavřením rámcové smlouvy před zahájením spolupráce, na základě které budou probíhat objednávky a odběr zboží, neboť pohledávky vzniklé v rámci takového vztahu by vždy měly jediný samostatný skutkový základ. Uzavření rámcové smlouvy lze doporučit i pro následnou větší ochranu věřitelů, neboť velmi ulehčuje soudní vymáhání pohledávek a může obsahovat i další zajišťovací instituty k ochraně věřitele.
Mgr. Tereza Synáčková

NEJVYŠŠÍ SOUD: K NÁROKU JEDNATELE SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM NA ODMĚNU ZA VÝKON FUNKCE

Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu má jednatel společnosti s ručením omezeným nárok na odměnu za výkon své funkce vždy, kromě případu, kdy je výkon funkce sjednán (nebo zákonem stanoven) jako bezúplatný.

To znamená, že i při neexistenci smlouvy o výkonu funkce (což není v praxi situace výjimečná), je výkon funkce úplatný. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přiklonil již v rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 994/2005, ze dne 31.01.2007, publikovaném v oficiální Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 20/2008, když konstatoval, že „z ustanovení § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, vyplývá, že nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.“

Týž výklad § 66 odst. 2 obchodního zákoníku Nejvyšší soud zaujal ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 1647/2010, ze dne 1. 6. 2011, přičemž potvrdil, že tento výklad lze bez dalšího vztáhnout i na právní úpravu platnou po 31. prosinci 2000, a dle našeho názoru zcela správně dodal, že „náleží-li jednateli společnosti s ručením omezeným, který nemá se společností uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, odměna za výkon funkce stanovená s přiměřeným použitím ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák., schválení odměny ani její výše valné hromadě nepřísluší. Vyplývá-li z ustanovení § 66 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 566 odst. 1 obch. zák. pro takovou situaci úplatnost výkonu funkce jednatele a výše úplaty, zakládají tato ustanovení zákonný nárok jednatele na poskytnutí takto zjištěné odměny, aniž by bylo třeba jejího schválení valnou hromadou. Opačný závěr by totiž vedl k tomu, že by valná hromada neprojednáním výše odměny anebo odmítnutím odměnu přiznat mohla odepřít jednateli odměnu, na kterou mu vznikl ze zákona nárok“.

V situacích, kdy výkon funkce jednatele má být bezplatný, doporučujeme tuto skutečnost uvést písemně ve smlouvě o výkonu funkce. Pokud tomu tak nebude, je jednatel oprávněn se přiměřené odměny domáhat, a to i zpětně.
Mgr. Alena Štěpánková

K PORUŠENÍ GENERÁLNÍHO INHIBITORIA DLE EXEKUČNÍHO ŘÁDU ÚČINNÉHO DO 1. 11. 2009

Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 o některých důsledcích porušení generálního inhibitoria podle exekučního řádu účinného do 1. 11. 2009.

Nejvyšší soud se v rozhodnutí zabýval důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do 1. 11. 2009). Nejvyšší soud došel k závěru, že účinky generálního inhibitoria se neprosazovaly bez dalšího pouhým doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl, že by sankcí absolutní neplatnosti nemohly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci. S úkony povinného, porušujícími v době, kdy byly učiněny, generální inhibitorium, nelze pojit sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci (jinak řečeno, dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitorem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné).

Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není na místě dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění do 1. 11. 2009.

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD: PŮJČKY V HOTOVOSTI LZE POSKYTOVAT V NEOMEZENÉ VÝŠI

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z února letošního roku podal nový pohled na poskytování půjček v hotovosti, když dospěl k názoru, že limit 15.000 EUR jako maximální výše hotovostních plateb daný zákonem o omezení plateb v hotovosti se nevztahuje na poskytování půjčky.

Rozsudkem č. j. 1 Afs 91/2010 -45 ze dne 23.února 2011 vyhověl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti věřitele podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty za porušení ustanovení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů („zákon o omezení plateb v hotovosti“).

Správní orgány při rozhodování o udělení pokuty vycházely z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, které zní: „Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen “limit”) je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu) provedena v hotovosti.“ Vzhledem k tomu, že věřitel jednorázově poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 1.600.000,- Kč v hotovosti, dle výkladu správních orgánů tím porušil dané ustanovení a dopustil se přestupku dle § 5 zákona o omezení plateb v hotovosti. Finanční úřad věřiteli následně udělil pokutu ve výši 60.000,- Kč, kterou potvrdily i finanční ředitelství a krajský soud. Správní orgány i soudy vycházely obecně z názoru, že omezení výše hotovostních plateb se vztahuje prakticky na všechny platby bez ohledu na to, z jakého titulu jsou prováděny.

Nejvyšší správní soud se však v citovaném rozsudku přiklonil k názoru, že daný limit se nevztahuje na poskytnutí půjčky věřitelem dlužníkovi v hotovosti, neboť citované ustanovení zákona stanoví limit pro platby prováděné poskytovatelem plateb; poskytovatelem plateb je přitom dle § 2 odst. 1 zákona „ten, kdo platbou uhrazuje závazek.“ Bez ohledu na to, že zákonodárce měl zřejmě v úmyslu vztáhnout hotovostní limit na veškeré platby, jak mj. vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu zákona, je dle dikce ustanovení limit dán pouze pro platby, kterými je uhrazován závazek. Dle soudu je právě tato okolnost v souvislosti s půjčkou zásadní, neboť smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k uzavření smlouvy nedochází jen na základě ústní či písemné dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Smlouva o půjčce je zároveň považována za závazkový vztah jednostranný, neboť není povinností věřitele přenechat prostředky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby vrátit předmět půjčky věřiteli. Před odevzdáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi tedy neexistuje žádný závazek věřitele půjčku poskytnout (a to ani pokud již dříve byla oběma stranami podepsána smlouva), a věřitel rovněž předáním předmětu půjčky dlužníkovi žádný závazek neplní.

Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu stěžovateli, dle jehož názoru nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím prostředků nehradil žádný závazek, a tudíž se na něj nevztahuje ani limit uvedený v ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Naproti tomu vrácení půjčky dlužníkem věřiteli je již plnění závazku dlužníka, a tedy na vrácení půjčky se již limit platby v hotovosti stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahuje.

K PRINCIPU ÚČINNOSTI PRÁVNÍHO ÚKONU JEHO DOJITÍM ADRESÁTOVI A K NEPLATNOSTI OPAČNÉHO UJEDNÁNÍ

Základní princip pro stanovení účinků jednostranného adresovaného právního úkonu je v literatuře i praxi ustálen. Výstižně jej popisuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

V praxi se poměrně často objevují snahy vyhnout se výše uvedené nutnosti doručit právní úkon do sféry dispozice adresáta, a ve smlouvách se objevují ujednání typu „Veškeré písemnosti dle této smlouvy se považují za doručené adresátovi desátým dnem ode dne jejich předání k poštovní přepravě“ a podobně.

K této otázce se však vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16.11.2009, sp. zn. 5 Cmo 161/2009 (publikován v Soudních rozhledech 7/2010, str. 256). V předmětném sporu bylo dohodou stran ujednáno, že sdělení zasílaná klientovi se považují za doručená pátým dnem ode dne jejich odeslání. Soud však zaujal názor, že „dohodou nelze platně stanovit nevyvratitelnou právní domněnku ani fikci, že určitá zpráva obsahující právní úkon platí za doručenou pouze na základě jejího odeslání, aniž došla do sféry příjemce zprávy“.

S ohledem na závěry Vrchního soudu v Praze tedy není možné považovat ujednání, která váží účinek doručení písemnosti na okamžik jejího odeslání, předání k poštovní přepravě či uplynutí lhůty od tohoto okamžiku se odvíjející, za platná.